V této poslední části se chci zaměřit na schopnost umět vystoupit z emoce tak rychle, jak je potřeba a na celkový přístup k emocím.

Proč je důležité umět vystoupit z emoce nebo si ji udržet co nejdéle? Vše kolem nás je energie. Každá energie nějak vibruje. Přitahuješ to, co má stejnou vibraci jako ty. To znamená, když jsem zrovna naštvaná, jedu na této frekvenci a chytám vše, co na této frekvenci je. Hněv je nízko vibrační a vše, co vibruje stejně, si přitahuji. Čím déle se na této frekvenci zdržím, tím víc ke mně z této frekvence přijde. Ať už různí astrální paraziti, agresivní lidé nebo třeba nehody. Takhle ale já žít nechci. Proto je důležité, setrvat v té emoci co nejkratší dobu. Naopak vděčnost nebo třeba láska jsou emoce, v kterých chcete být co nejdéle. Dokonce je žádoucí umět tuto emoci vyvolat bez vnějšího zapříčinění. A to celé je o procvičování. Najít si nejlépe svůj způsob, jak se z nízké vibrace, ať už se jedná o jakoukoliv emoci, dostat do té vyšší.

Velice mi pomáhá, když si nejprve uvědomím, že se dostávám někam, kam nechci. Hněv může přijít jako blesk z čistého nebe, ale může se také nenápadně rozvíjet. Nejprve jsem jen podrážděná, necítím se komfortně v určité situaci a postupně se to nabaluje. Čím dříve si toho, jak se momentálně cítím a kam to směřuje, všimnu, tím lépe s danou emocí můžu pracovat. Někdy stačí se jen zastavit nebo vzdálit. Hodně pomáhá to rozdýchat a mě osobně i při strachu nebo smutku zabírá projevovat vděčnost. Děkovat za každou drobnost, na kterou si vzpomenu. Třeba jen, že je mi zrovna teplo. Velkou výhodou tohoto nástroje je, že je uchopitelný a docela praktický. Napsat si seznam věcí, za které jsem vděčná a vytáhnout ho, když je nejvíc potřeba.

Znovu opakuji, že mě osobně a pravděpodobně většinu z nás nikdy nikdo neučil, jak s emocemi konstruktivně pracovat. Za to jsem v sobě objevila kód, který se mi spouští a říká že, prožívání emocí je trapné, hloupé, nevhodné a dokonce nebezpečné. Je čas to změnit. Jsem tudíž ukázkový samouk a faktem je, že to co jsem se naučila já a co pro mě funguje, pro nikoho jiného fungovat nemusí. Každý máme svou cestu, to mám stále na paměti. Takže, já přistupuji k emocím tak, že emoce jsou vlastně to, proč nás život baví. Život a emoce jsou jedno. Nesnažím se tedy emoce zbavit a už jí nikdy nezažít. Je dost možné, že na jiné úrovni vědomí nebudu zažívat negativní emoce vůbec, teď tam ovšem ještě nejsem. Momentálně se znova učím to, co jsem jako dítě uměla, ale cestou životem jsem to zapomněla. Je to o lehkosti a neztotožňováním se s danou emocí. Jen emoci pozorovat. Emoce nejsem já. Emoce je jen host, s kterým se mohu kdykoliv rozloučit, pokud mne jeho přítomnost už unavuje.

Pozoruju děti. Děti ví, jak na emoce. Skoro až nechápu, jak rychle umí přejít z hysterického záchvatu breku do smíchu. Emoci vůbec neřeší, nenadávají si za to, že jsou smutné nebo naštvané, prostě jak to přijde, tak to odejde. Tak já ke každé své emoci přistupuji. Někdy to jde lépe a někdy hůře, však se učím. Přivítám ji, tak jako hosta, který mi zvoní u dveří. Prohodím s ní pár slov, a když zjistím, že mi nemá co nabídnout, najdu způsob, jak ji vyprovodit. Někdy ani neotevřu, jen vykouknu z okna a pozoruji, kdo o na mě zvoní a vím, že mám plné právo neotevřít. Cítím, že pro mne je tento přístup prozatím správnou cestou jak žít v lehkosti a radosti. Doufám také, že ti mé vyprávění bude inspirací pro nalezení vlastní cesty, jak přistupovat k emocím.

26.1.2022