Chci napsat něco užitečného na toto téma, protože téma myšlenky a práce s myslí, by se mělo vyučovat už na prvním stupni základní školy. (Spoustě lidí už je jasné, proč se tak neděje.) I když se svou myslí pracuji spoustu let, jsem samouk a jsem si jistá, že jsem teprve na začátku, ale chci se o své doposud nasbírané zkušenosti podělit a snad to bude pro někoho přínosem.

Pro spoustu lidí jsou myšlenky pánem, který ovládá jejich život. V tomto vztahu jsou myšlenky loutkař a my loutka, která si ani neuvědomuje, že je loutkou. Jak by taky mohla, když jí to nikdo neřekl… Tak to teď říkám a je na čase to změnit.

Prvním krokem je si své myšlenky uvědomovat. Opravdu vnímat na co teď myslím. Protože když vím, na co myslím, můžu s tím dále pracovat.

Druhý krok je si uvědomit, že spousta a možná i většina myšlenek není vůbec moje. Jsou to často naučené věci nebo strachy a programy z kolektivního vědomí až po cílené vkládání myšlenek určitého typu určitými bytostmi a entitami.

Třetím důležitým krokem je si uvědomit, že já nejsem moje myšlenka. Spousta lidí se ztotožňuje se svými myšlenkami, což dělá pěknou neplechu hlavně v případě hodně negativních a temných myšlenek. Člověk myslí na něco opravdu zlého a hned si říká, jak je špatný člověk.

Čtvrtý krok je si uvědomit, že myšlenky jsou náš hlavním nástrojem tvoření. To, v čem žijeme a co se nám děje tvoříme naší myslí a když si ona dělá, co chce, jak má potom vypadat náš život?

Pátým krokem je začít s myšlenkami pracovat. Když už si uvědomujeme předešlé čtyři kroky, je na čase s myšlenkami pracovat. Myšlenky jsou náš nástroj číslo jedna, kterým tvoříme celý svět a náš vlastní život. Měly bychom tedy být schopni s tímto nástrojem pracovat.

Ráda bych teď jednotlivé kroky podrobněji rozepsala.

Krok číslo jedna být si vědom toho, na co myslím. Hlavou nám neustále probíhá záplava myšlenek, které spolu kolikrát ani nesouvisí. Já sama nejsem prozatím schopná si být plně vědoma všech svých myšlenek 24 hodin denně, ale už poznám, když přemýšlím toxicky nebo jsem chycena v bažině. Toxická myšlenka je třeba ta, že projdu kolem zrcadla a hned něco na sobě zkritizuji. Ať už vlasy nebo zadek, je jedno co, takové to bože ty máš ránu. Jsou to takové jednorázovky, ale těch se denně objevují i desítky a ve všech oblastech, které vás napadnou. Super věc jak to zjistit je, když si uděláte čárku pokaždé, když se za něco zkritizujete, pak se asi budete divit, kolikrát za den to je. Zároveň si tímto cvičením začnete zvědomovat, na co myslíte.

Pak tam máme bažiny. To je opak jednorázovek. Jak už se jednou chytí negativní myšlenka, tak ji začnete dále přiživovat a rozvíjet a to vás začíná vibračně stahovat níže a níže, proto tomu říkám bažina. Uvedu příklad, s kterým si myslím, že se setkal kdokoliv. Někdo nepřijde včas domů. Jedno, jestli je to manžel, rodič nebo dítě. Já jsem to takto měla na manžela. Po odpolední měl už 10 minut zpoždění a myšlenky se rozjely. Kde může být? Asi mu ujela tramvaj. Doufám, že se nic nestalo. Snad tramvaj nenabourala. To by přece zavolal. Co když nemůže, co když je těžce zraněný. Co když umřel. Leží tam někde pod tramvají. Už ho nikdy neuvidím, co budu dělat sama s dítětem, kdo zaplatí hypotéku. Přijdu o byt. Jak to řeknu dcerce… a tak to pokračuje, dokud nás něco nevyruší nebo manžel neotevře dveře a často na tu bažinu okamžitě zapomeneme. Projdeme tím vším často nevědomě a místo toho, abychom to ovládali, ovládá to nás.

V tom každodenním ruchu je obtížné plně pozorovat všechno, co se nám honí hlavou, ale jakmile začnete, bude to lehčí a lehčí.

Před psaním tohoto článku jsem překládala Lorie Ladd (na Blogu) a ta dala krásný návod k tomu, jak začít. Dejte si nějakou upomínku. Třeba si nasaďte prsten, který normálně nenosíte nebo si dejte hodinky na druhou ruku a jakmile se podíváte na ten prsten nebo hodinky, vzpomenete si, že se máte zaměřit na to, co se vám právě honí hlavou. Pomalu se vám to zažije a začnete si být vědomější svých myšlenek čím dál více. Už samotný záměr, dělá divy. Zvědomování myšlenek mám také spojené s místy, na kterých se nacházím. Číslo jedna je pro mě, když cestuji autobusem nebo tramvají. Automaticky mám prostor na to procházet se ve své hlavě. Nebo třeba když čekám někde ve frontě nebo u doktora. Kdekoliv čekám, jdu do své hlavy.

Jakmile si začnete uvědomovat, co se vám honí hlavou, pravděpodobně narazíte na myšlenky, které vás překvapí. Jsou to takové, které se objevily bez jakékoliv souvislosti, o kterých máte pocit, že snad ani nemůžou být vaše. Nechápete, proč je máte, a připadají vám cizí.

To se dostáváme k druhému kroku a to k tomu, že vaše myšlenky kolikrát nejsou vaše. Není nic lepšího než příklady z vlastní zkušenosti, takže tady jsou. Jak jsem psala, je mnoho zdrojů, od kterých k nám chodí cizí myšlenky. Třeba kolektivní vědomí. Všichni jsem na něj napojení a všichni z něho dostáváme informace. Ty se projevují ve formě myšlenek. Aktuálně je nejlepší příklad asi ten při pandemii a válce. Prostě třeba vařím oběd a při krájení zeleniny mě napadne, co a z čeho budu vařit, až mi dojde jídlo ve spíži a obchody budou prázdné. Je nutno podotknout, že nesleduji zprávy, nemám přehled, co se děje a nestrádám ani finančně ani jinak a i kdyby došlo k jistým omezením, nevěřím tomu, že by nebylo vůbec žádné jídlo. Tak jak to, že mám takovou myšlenku? Přišla z kolektivního vědomí, jsou lidé, kteří opravdu jsou v takovéto situaci, a já jsem to od nich stáhla. Jsou to také nahromaděné strachy lidí, kteří se nechávají vtáhnout do těchto dramat a sami si neuvědomují, co to s nimi dělá a o čem přemýšlí.

Další příklad naprogramované myšlenka. Pro mě naprostý základ jsou všechny negativní myšlenky o mém těle. To, že mám pocit, že bych měla vypadat tak a tak, vážit tolik a tolik atd. Naprogramováno kulturou, médii a někdy i dokonce rodinou atd.

Ukázková implementovaná myšlenka od mé mamky je, že si mám každý den aktivně hrát s dcerkou. Občas na to pomyslím, že bych si s ní měla jít hrát a hned cítím vinnu, že to nedělám, jenže já to tak nemám. Ráda s ní trávím čas povídáním nebo procházkou, ráda s ní tančím nebo blbneme v posteli a házíme po sobě polštáře. Bytostně mě, ale nebaví hrát si na čajový dýchánek nebo s panenkami. Když to tak necítím, tak to tak dělat nemám a proto si dávám pozor na myšlenky tohoto typu, protože nás nutí chovat se neautenticky.

Ať už tomu věříte nebo ne, je tu ještě další zdroj cizích myšlenek a to docela zásadní. (Je dost pravděpodobné, že těch zdrojů je více, jen jsem na ně ještě nepřišla) Je to napřímo ovládaná mysl jistými technologiemi a útoky negativních bytostí a entit. Bývají to hodně temné myšlenky. Například když řídíte auto, najednou vás napadne, jaké by to bylo vjet do té skupinky lidí na chodníku. Takové myšlenky, až se sami zleknete, jak je vůbec možné, že je máte. Opět vlastní zkušenost. Měla jsem období, někdy na střední, kdy mě skoro pokaždé, když jsem byla se svou malou sestřenicí, napadala jedna a tatáž myšlenka. Prostě jsme vedle sebe jen tak seděli a něco jsme dělaly a z ničeho nic, přišlo, podřezej jí krk. Bylo to doprovázeno i hodně živou představou, jak to skutečně dělám. Tehdy jsem nevěděla to, co vím teď a pravda byla také, že jsem v té době hodně ujížděla na všem temném, takže jsem takové manipulaci byla dost otevřená, aniž bych si uvědomovala následky. Tehdy jsem z toho byla opravdu hodně vylekaná a vinila jsem se. Co jsem to za člověka, že můžu myslet na něco takového.

Krok číslo tři, já nejsem moje myšlenka, k tomu ani není co více dodat. Za čas to samo přešlo. Je v podstatě jedno jak moc scifi to zní. Prostě se to děje a je dobré si to uvědomit, nebát se toho a hlavně se za to neodsuzovat, protože jak říkám, není to vaše a nejste to vy.

Zároveň chci dodat, že i když bývají tyto myšlenky intenzivní a silné, věřím tomu, že pokud nejste vyloženě hodně v háji (tím myslím, že je člověk na drogách nebo vážně psychicky nemocný), tak je to výstřel do tmy a vy se jimi nenecháte donutit k něčemu, co nechcete. Maximálně to ve vás vyvolá pocit viny, a strachu, což jsou nízko vibrační emoce a tím se ty entity živí, proto to takto zkouší.

Dostávám se ke čtvrtému kroku a tím je si uvědomit, že myšlenky jsou náš hlavní nástroj tvoření. Důležité je ale doplnit, že ten nástroj je potřeba něčím pohánět a tou tažnou silou jsou emoce. Pokud té myšlence nedáme potřebné palivo, tak nemá žádnou moc. Když si teď člověk uvědomí, co se mu celý den honí hlavou, jak si ta mysl kompletně dělá, co chce a v jakých emocích a vibračním nastavení všechny ty nekontrolované myšlenky jsou, jak má pak vypadat život, který žijeme?

Znám lidi, kteří vidí všude nebezpečí, všechno vidí černě, hlavou se jim honí jen katastrofické scénáře. Někdo by mohl namítat, že kdyby to opravdu fungovalo tak, jak píšu, tak by se těm lidem musel hroutit svět, musel by minimálně přijít o půlku rodiny, o majetek nebo by ho už třeba přejelo auto. Proč to tak není má důvod. Tím důvodem je to, že žijeme ve světě, kdy sice tvoříme myšlenkou, ale máme ochranný systém a to ten, že než se naše dílo manifestuje, strašně dlouho to trvá. Nejsem si tím úplně jistá, ale vnímám, že to funguje takto. V tomto čekacím období je prostor pro to, aby se výsledek zjemnil, upravil a v podstatě i úplně přetvořil. Protože tvoříme každou myšlenkou a každou emocí a mezitím třeba zažíváme krásné období, kdy tvoříme něco krásného. Takže to negativní přepisujeme a ve výsledku to nemusí dopadnout tak, že nás srazí auto, ale třeba jen, že ztratíme peněženku. A je to tak naprosto v pořádku. Vyvíjíme se do světa, kdy (časem) budeme schopni manifestovat naši myšlenku okamžitě. Ale abychom takto mohli fungovat, musíme se stát mistry v ovládání našich myšlenek a k tomu ještě vede dlouhá cesta.

Tou cestou je naučit se pracovat s myšlenkami, tedy krok pátý. Sama se opravdu považuji za prvňáčka, možná ani to ne, ale mám pár tipů, s kterými bych se chtěla podělit. Jsou to věci, které mi fungují, ale každý jsem jedinečný a to budu opakovat stále a to co funguje mě, nemusí fungovat jinému. Zároveň se můžete jen inspirovat a vytvořit si vlastní postupy a přístupy, které vám budou sedět na míru. Je to více než žádoucí. Čím lépe se s tím dokážete ztotožnit a čím bližší vám to bude, tím lepší pro vás.

Takže uvědomuji si, že nad něčím přemýšlím. První věc, o kterou se snažím je rozlišit si jako pozorovatel, jestli mi ta myšlenka slouží nebo ne. To poznám podle emocí, které ve mně vyvolává nebo jen prostě podle toho, jestli se mi líbí nebo ne. Pak mám postup pro každou z těchto variant.

V případě že je to krásná a radostná myšlenka, vyloženě se v ní vykoupu. Užiju si ty pocity, které ve mně vyvolává a pokud na to mám prostor tak jí ještě vykrmím a rozvinu. Dám příklad, jedu v autobuse a vidím, jak kluk přede mnou pustil sednout babičku. V tomto momentě se můžou stát dvě věci. Napadne nás pozitivní nebo negativní myšlenka. Začnu tou pozitivní. Už samotná akce ve mně vyvolala radost až dojetí z toho, jak se k sobě jako lidé dokážeme chovat. Takže mám palivo na další tvoření. Napadne mě jak je to super, že se to děje. Že se k sobě chováme tak ohleduplně. Užívám si to, znovu si přehraju, jak se to stalo, jak rychle ten kluk vyskočil a ještě pomohl té babičce si bezpečně sednout. A protože mám čas a prostor tuto myšlenku dále rozvíjet tak pokračuji. Představuji si, jaké by to bylo, kdybychom se tak chovali úplně všichni na planetě. Jako kdyby to byla naše babička, která si potřebuje sednout. Jako by ten pán, co blokuje křižovatku, protože mu nejde nastartovat auto, byl náš vlastní táta nebo bratr nebo kamarád a my mu přispěcháme na pomoc, bez výčitek, aby se situace co nejdříve vyřešila, navíc se u toho ještě zasmějeme. Můžu si vzpomenout na spoustu podobných situací, u kterých se ne vždy k sobě chováme s ohledem a soucitem a myslet na ně v té nejhezčí možné verzi. Můžeme jít ještě dál a představovat si, že žijeme ve světě, kde nikdo nestárne, všichni jsou zdraví, takže nikdo nepotřebuje, aby mu někdo další uvolnil místo na sezení. Třeba i to, že doprava bude fungovat úplně jinak, že bude tak rychlá, že budeme na druhé straně planety za 5 minut, takže si nebudeme muset ani sedat. Že naše dopravní prostředky budou vždy fungovat na sto procent, že budou tiché a že fungují na takový druh energie, který neznečišťuje životní prostředí. A klidně ještě dál, co vás napadne a rozvíjí ten pocit radosti a štěstí. Jsem dojata jen tím, že to píšu. Takto strávíte i třeba deset minut a déle v naprostém mistrovství svého myšlení, kdy máte plnou kontrolu nad tím, co se vám honí hlavou a kdy plně tvoříte nejen svůj život ale i svět kolem sebe.

Naprosto stejně to ale může být i v situaci, kdy se ten klučina v tom buse prostě nezvedne, aby tu babičku pustil sednout. Start bude sice obtížnější, hlavně na začátku, kdy se do toho teprve dostáváte, ale i tak to časem půjde bez problému. Nejprve by vás mohla napadnout myšlenka, jedna z nejčastějších programových co je to dneska za mládež… podtržená vztekem, možná lítostí a pocitem nespravedlnosti. Následuje něco ve smyslu, já bych mu dala, doufám, že se mu to vrátí na dětech (nebo jakkoliv jinak). Kam ten svět spěje, a bude to čím dál horší… Prostě ukázková bažina, jak v hlavě tak emocionálně.

Chci jen upozornit na to, že pokud si toho všimnete, spousta lidí má tak silné programové myšlenky, že dokonce i u první verze, kdy klučina babičku pustí sednout, okamžitě najedou na negativní myšlenky typu: no to není možné, co se mu to stalo, že ji pustil sednout. Aha, to je ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Nejspíš je to jeho známá, jinak by to neudělal. Ta dnešní mládež je hrozná, hledí jen na sebe, jak to tady bude vypadat, za chvíli se budu bát vyjít z domu … atd. opět bažina a to na pozitivní venkovní podnět.

Je potřeba si to co nejdříve uvědomit a zastavit se. Počkat, tudy jít nechci. V ten moment dělám tohle. Zabalím myšlenku do bubliny a pošlu jí do světla. Klidně třeba do slunce nebo si představím vír zářivě bílého světla, který tu bublinu vcucne. Tímto posílám myšlenku na neutralizaci, vyčištění a vyléčení. Mám tam vždy nastavený tento záměr. Časem už to bude plně automatické. Jsem hodně vizuální člověk, takže si v tomto případě představím celou scénu, jako bych jí vyfotografovala v momentě, kdy kluk nepustil babičku sednout a tu fotku zabalím do bubliny. Uvědomím si, že vkládám s tou fotkou do bubliny všechny myšlenky, které následovaly a pocity, které to ve mně vyvolalo. Toto je způsob, jak opravdu odejít z toho negativního tvoření a zneutralizovat to, co do této doby vzniklo. Pokud není čas, tak to podle mě bohatě stačí. Tohle udělám s každou nepříjemnou myšlenkou, která třeba ani nemá vnější podnět.

Když ovšem je čas, tak se dostáváme k přepisu a tím k vědomému tvoření. V tomto případě, bych po odeslání myšlenky do světla začala tvořit jinou verzi toho, co se stalo. Klučina babičku nepustil sednout. Fajn tohle šlo na neutralizaci a já si představuji co nejpodrobněji, jak babička nastupuje, klučina se na ni usmívá, nabízí jí své místo, babička ho s úsměvem a poděkováním přijímá a už teď opět cítím radost a štěstí a pokračuji dále ve vědomém tvoření.

Stejně tak například v situaci, kdy se manžel opozdí v práci, a já propadám do myšlenkové bažiny. Zastavím to, pošlu do světla na neutralizaci a začínám novou verzi, kdy vidím, jak manžel vystupuje z tramvaje, dochází ke dveřím, slyším cinkat klíče, slyším, jak otevírá dveře, jak ho vítá kočka a dcerka, jdu k němu, dávám mu pusu a tak dále co nejživěji, nejdetailněji a se všemi pozitivními emocemi, které k tomu patří.

Takto to dělám já a hodně mi to pomáhá. Mám pocit, že některé myšlenky za mnou dokonce chodí jen proto, aby byly vyléčeny, vyčištěny a přetvořeny obzvláště některé ty temné nebo programové. Tak to prostě dělám nejlépe, jak umím.

Tím chci asi také skončit. Je to tak, že se to všichni teprve učíme, takže buďte trpěliví a buďte na sebe hodní. Netlačte na sebe a neviňte se, pokud to nepůjde. Chce to opravdu zažít, procvičovat, dokud se to nestane automatické a i tak se stane, že se občas ocitnete v bažině. Teď už ale víme jak se z té bažiny dostat.

Na závěr bych se chtěla podělit o jedno uvědomění, které jsem získala. Jednou jsem na téma myšlenek debatovala se svým známým, který na sobě také hodně pracuje a ten mi řekl větu, s kterou souhlasím pouze na půl. Staň se pozorovatel svých myšlenek, protože negativní myšlenky budou přicházet pořád. Z vlastní zkušenosti vím, že mám méně a méně negativních myšlenek, čím více jsem pozorovatelem, takže nesouhlasím, s tím, že by pořád přicházeli. Jsem si vědoma toho, že dokud bude svět nastaven tak, jak je, budou i negativní myšlenky. Není ovšem možné, aby přicházeli stále, protože věřím, že ten svět, do kterého se vyvíjíme, bude nádherný a plný radosti. Každá naše myšlenka a přání se okamžitě zhmotní, proto v něm pro negativní myšlení nebude místo.

23.8.2022