Děti jsou úžasná škola. To asi ví každý rodič. Jsou ale perfektní školou, i když člověk rodičem není. Je jen potřeba si jich trošku všímat. Během dvou situací, které proběhly krátce za sebou, jsem měla tu možnost uvidět, jak brzy a kde, vzniká naše nedůvěra k sobě samému. Ať už se jedná o emoce nebo směr naší životní cesty.

První situace se odehrála na dětském hřišti. Má dcerka je už dost velká na to, abych za ní lítala a hlídala ji, aby si něco neudělala. Není zbrklá, když se na něco necítí, tak to prostě nedělá. Má mou plnou důvěru. Já tedy můžu sedět v povzdálí a pozorovat život. Koutkem oka jsem zahlédla jak chlapeček, co se učil chodit, spadl na bříško a na obličej. Samozřejmě, že začal s plných plic plakat.

Teď popíšu, jak maminka zareagoval. Nevyprávím tento příběh proto, abych tuto maminku jakkoliv kritizovala nebo soudila. Pořád mám na paměti, že každý máme svou cestu a děláme vše nejlépe, jak umíme. Chci tuto situaci popsat, protože jsem spatřila ten program, který má většina z nás a uvědomila jsem si, že to chci dělat jinak.

Chlapeček tedy plakal a maminka ho samozřejmě začala utěšovat. Vzala ho do náruče, začala ho pohupovat a položila mu klasickou řečnickou otázku (kterou sama používám): Víš, kolikrát ještě spadneš? Chlapeček samozřejmě neodpověděl, ale nepřestal ani plakat. Přišlo mi, že neuběhlo ani pár vteřin a šlo vidět, že je maminka z plačícího chlapečka nervózní (Očividně nejsem jediná maminka, která to tak má. Ta nervozita, že se ode mne očekává, že dítě rychle uklidním. On by ten kravál mohl snad někoho obtěžovat. Jako by prožívání emoce bylo mírně řečeno nevhodné.)Takže následovalo klasické: Neplakej už, vždyť se nic nestalo. V ten moment mi došlo, jak brzy to začíná. Já jsem ten pád viděla sice jen koutkem oka, ale přišlo mi to jako pecka. Přesně v této chvíli mi něco řeklo, že takhle ne.

Chlapeček se do minutky vyplakal a tak jak to umí jen děti, okamžitě si opět začal hrát, jako kdyby se nic nestalo. Maminka ho pustila opět na zem, a když šel mým směrem, všimla jsem si, jak mu z nosánku začala téct krev. Přece jen to muselo dost bolet. Maminka si toho nějakou chvilku nevšimla, protože k ní byl zády. Paradoxně v momentě, kdy si toho všimla, začala mírně panikařit a vytrhla chlapečka ze hry, aby ho zkontrolovala, utřela a dodatečně politovala. Chlapeček už byl ale úplně jinde a projevil docela velkou nelibost, že ho maminka zrovna teď konejší. Já bych z toho na jeho místě byla zmatená. Jsem vděčná za tu příležitost vidět tak jasně a srozumitelně, že takto nám to neslouží.

Tak to tedy zkouším jinak, jestli je to dobře to netuším, ale dělám to tak, jak to cítím. Když se mé dcerce něco stane, a pláče, tak jí vezmu do náruče a řeknu jí: Jen se vyplakej a plač tak dlouho, jak potřebuješ. Tohle bych si totiž přála slyšet, být na jejím místě. Chtěla bych být v mámině náručí, bez toho aniž by zpochybňovala, jak se cítím a co zrovna prožívám. Nikdy totiž opravdu nevíme, co se v člověku odehrává, protože nejsme na jeho místě.

Den poté na mě tento program vyskočil doma. Manžel šel koupat dcerku. Když jí napouštěl vodu, slyším z koupelny, jak dcerka říká, že ta voda pálí. Na to manžel odpovídá, že jí zkoušel a že nepálí. Opět se dcerka ozvala, že jí ta voda pálí. Manžel opět odpověděl, že jí pálit nemůže, protože jí zkoušel. Dali si ještě jedno kolečko a až poté manžel vodu upravil i když s docela velkou nelibostí. Až jsme měli chvilku o samotě, vrátila jsem se k tomu a zeptala jsem se ho, co se to v té koupelně dělo. Tak mi to v podstatě vylíčil, tak, jak jsem to slyšela. Jen jsem mu připomněla, že to máme každý jinak. Zatím co já chodím doma ve svetru, on má tričko s rukávem a malá lítá nahatá. Docela rychle mu došlo, jak to myslím a že přece jen voda, která se mu zdá dobrá, může být pro malou horká.

Je velmi snadné zapomínat, že to jak svět vnímáme a zažíváme my, je jen naše. A ano, dokonce i naše dítě, vlastní krev je jedinečná a stejně tak jedinečné je její prožívání, její cesta. Zatím jsem nepotkala člověka, který by znal dokonale svůj vlastní plán duše a svou cestu. Já nejsem výjimkou. Proto se ptám, jak je možné, že je v našem okolí tolik lidí, kteří vědí lépe než ty, jak se cítíš nebo kam tvá cesta vede?

1.6.2022