Něco praktického k hněvu. Není to tak dávno, kdy jsem se pořádně naštvala. Ten den jsem strávila s mou velice blízkou kamarádkou, s kterou jsme zrovna tuto emoci dopodrobna rozebraly. Pojďme k věci.

Právě, když jsme se připravovaly na cestu ke kamarádce, se má malá dceruška rozhodla, že si chce vzít sandálky. Tohle asi alespoň jednou zažije každá máma. Klidně bych jí je dala, jen kdyby venku nebylo 5 stupňů nad nulou. Tak vysvětluji a po očku koukám na hodiny, abychom stihly tramvaj a tím pádem i vlak. Hodně to zkrátím. Po deseti minutách vysvětlování a pak vyhrožování to přišlo. Ta černá bestie (myslím tím hněv, ne svou dcerku), Mě přemohla a dala mi pořádnou ránu do solaru. Schválně zmiňuji toto místo, protože tam je to opravdu cítit, když zažívám hněv. V podstatě mě až rozbolí žaludek. Začala jsem křičet, ani ne na ní, ale celkově. Oznamovat, že nikam nejdeme, že mám zkažený den a že v tomhle stavu se mi nikam nechce. Upřímně, padlo i sprosté slovo. Říkám, je to bestie. Začala jsem se kroutit bolestí, protože žaludek opravdu bolel.

A pak jsem si uvědomila, co se děje. Přece se nepodvolím, já jsem tady šéf a takhle se cítit nechci a nebudu a pojedu na návštěvu. Odhodila jsem své boty a kabelku a zhluboka jsem se ústy několikrát nadechla a vydechla. Vzpomněla jsem si, kdo opravdu jsem. Já přece nejsem hněv, nejsem tato emoce. Vždy, když si vzpomenu, objeví se mi před očima obrovská silueta ze zářícího zlatého světla. Tak vnímám své pravé já. To jsem já. Zářící a čistá bytost, po které hněv jen steče, protože se nemá kde zachytit a udržet. Cítím, jak mě hněv opouští a dělá se mi dobře. Vše nakonec završila dcerka se slovy: Tak fajn, vezmu si teda ty teplé boty.

Stihly jsme tramvaj a už po pár minutách v tramvaji si troufám říct, že po hněvu ani památky. Mám k hněvu a v podstatě ke každé emoci pár postřehů, o které se chci podělit. První je čistě osobní a pro mne aktuální fáze. Fáze plného vyjádření emoce a její přijetí. Od mala jsem své emoce potlačovala. Neviděla jsem jinou cestu. Systém nás to neučil, právě naopak. Jakékoliv projevování svých emocí, mimo hranice dané systémem, bylo v lepším případě nevhodné. Ať se jednalo o pozitivní nebo negativní. V nejhorším případě se takový člověk zbláznil a byl zralý na odbornou pomoc. Nerada zobecňuji, ale asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že takto fungovala a funguje velká většina z nás. Takže tím, že jsem si to uvědomila, jsem se dostala do fáze přijímání a vyjádření emoce v její plnosti. Abych pravdu řekla, tak už ani nemůžu jinak. Děje se to několik let a nebyl to lehký proces uvědomění.

Jak vypadá takové plné přijmutí a vyjádření emoce? Děsivě. Je to opravdu síla a to ne jen pro mne ale i pro okolí. Když si uvědomíme, kolik toho máme v sobě potlačeno za celý svůj život a najednou se protrhne hráz… Já sama jsem si myslela, že jsem se zbláznila. Konkrétně projev hněvu, je opravdu silný a děsivý. Sprosté nadávky jsou jen kapička a i to je děsivé, pokud sprostě nemluvíte. Dala jsem třeba i facku manželovi a vlastně jsem ani nevěděla, že to dělám. Šlo to z takové hloubky, že si má ruka dělala, co chtěla, bez mého vědomí. Stalo se toho mnohem více a opravdu jsem měla sama pocit, že se neovládám a plně chápu lidi ve svém okolí, kteří se o mě báli.

Trvalo, než jsem pochopila, že tohle je cesta, jak dál. Neposuzovat to, přijmout to a hlavně si uvědomit, že mám právo na to, se tak cítit a plně to prožít. Nechci, aby to vyznělo, že jsem pro násilí jakéhokoliv druhu, to určitě ne, ale stalo se. To ohromné množství této síly, která byla tak dlouho potlačena… Teď jsem vděčná, že to nejhorší, co jsem udělala, když to všechno začalo přetékat je ta facka. Mohlo to dopadnout mnohem hůře, než mi došlo, jak s tím pracovat. Tohle je fáze, kterou jsem si musela projít, abych propustila tu spoustu nahromaděných emocí z celého svého života. Ještě občas se mi to děje. Intenzita je stejná, ale délka trvání se několikanásobně zkrátila. Někdy jen pár minut a sama jsem překvapená, jak rychle po mně ta emoce steče, aniž by mě ovládla. 

26.1.2022