V první části jsem mluvila převážně o hněvu. Nechci ale zapomínat ani na pozitivní emoce a jejich vyjádření. Přece jen se pořád bavíme o tom samém, jen na druhé straně spektra. Všimla jsem si, jak spousta lidí v mém okolí neví jak projevit pozitivní emoce. Třeba lásku. Můj tatínek mi snad nikdy neřekl, že mě má rád. Jako by mu těch pár slov nešlo přes pusu. Dokazoval mi to jinak, svým vlastním způsobem a já to naštěstí pochopila. Maminka s tím neměla problém.

Od ní jsem těch pár slůvek slyšela často. Jako by se snažila mi to říkat i za tatínka. V rodině mého manžela to měli stejně jako můj tatínek. Lásku vyjadřovali jen oklikou. Co je to tam za program, který nám brání v projevování těch nejkrásnějších emocí? Vím, že to lidé projevovat chtějí, jen si s tím neví rady. Poprvé mi to došlo, když jsem se po roce pobytu v Anglii vrátila domů. U nás v rodině se rádi scházíme, ale do té doby jsme se nikdy navzájem neobjímali ani nelíbali při vítání a odchodu. V Anglii je to naprosto běžné a taky je fakt, že jsem si na to chvilku zvykala. Zrovna tento zvyk jsem ale ráda přijala za svůj, protože mě hřeje u srdce. Takhle vnímám lidskost. A co jsem udělala celé rodince, když jsem se vrátila? Ano všechny jsem poobjímala a popusinkovala. A hlavně jsem to dělala opakovaně. Mám pocit, že jsem asi polovičce, způsobila menší trauma. :) Každopádně se to ujalo skoro hned. Po nějaké době jsem jen tak klábosila s tetou a ona mi řekla, že je tak ráda, že jsem do rodiny přinesla pusinkování a objímání. Že se jí to vždycky líbilo, ale měla strach začít.

Já sama válčím s emocí dojetí. Vždy to pro mě byla síla, ale teď mě to doslova válcuje. Koukám na film, ani nemusí být smutný, já jsem dojatá i z krásných věcí. Hned se mi ženou slzy do očí, které se samozřejmě snažím zadržet i když jsem sama. Nedávno jsem udělala dobrý skutek. Radost té paní a vděčnost za to, že jsem mohla pomoci mě tak dojali, že jsem se málem rozbrečela. Říkám málem, protože jsem vynaložila tak obrovské množství energie, abych to nedala najevo, že jsem dokonce odpovídala s několika sekundovým zpožděním, protože kdybych otevřela pusu tak brečím jak malé dítě. A co je na tom vlastně špatně? Přeci nechci vypadat jako labilní cvok že. První slovo, které mne napadne ve spojitosti s emocemi včetně těch, které jsem už zmínila, je přetlak. Ať už cítím vztek nebo dojetí, zahltí mne to tak, že mám pocit, že exploduji. 

Na to mi dala úžasný nástroj má kamarádka. Když je toho opravdu moc, přestavím si, že z mého srdce vede vodovodní kohoutek. Jakmile cítím přetlak, otočím kohoutkem co nejvíce a pustím tu emoci ze srdce. Úžasně to pomáhá při negativních emocích. Mám pocit, že ze mě teče něco jako dehet . Někdy, líně a pomalu vytéká a někdy prostě srší. Vždy si před sebou představím vír zářivě bílého světla, který nasává vše, co ze mne tryská a přeměňuje to ve světlo. Stejně tak se dá pracovat s přetlakem pozitivní emoce, ale tam všechno to krásné posílám do světa, ať je využito tam, kde je potřeba. Velmi důležitý je u tohoto procesu dech. Stále hluboce dýchat tak dlouho, dokud se přetlak neuvolní. Stává se mi, že je proces tak silný po fyzické stránce, že přestanu dýchat. Na to si dávám pozor, protože dech je v tomto procesu velký pomocník. Pomáhá odpoutat se od emoce a zároveň zklidňuje a detoxikuje.

26.1.2022